Něco málo o vzniku a úpravě fotografií aneb všechno je fotomontáž

„Jak hodně fotky upravuješ?“

Tuhle otázku pokládají fotografům lidé už odnepaměti. Občas to totiž vypadá, že na fotkách vypadá všechno lépe než ve skutečnosti. Kde je tedy hranice mezi manipulací a realitou? V následujících řádcích bych Vás chtěl seznámit s trochou teorie a mým osobním přístupem k úpravě fotografií. Jako příklad zde dnes uvedu fotky krajiny, jelikož je to nejnáročnější žánr na postprocess, hned po astrofotografii, kterou rozebereme někdy příště.

Začnu s jedním stále opakovaným faktem, a tj. že fotografie se upravovala už od dob jejího vzniku. Surová data totiž nemusí být složena pouze z jedniček a nul, aby se s nimi dalo manipulovat. Staří fotografičtí mistři toto moc dobře věděli a s pomocí asistentů tak fotografiím dávali nový rozměr. Jak to probíhalo? Pomocí naprosto titěrné práce – části obrazu byly zakrývány dodatečnými předměty s různou propustností a výsledkem bylo rozdílné exponování v daných místech. Této technice se mimochodem přezdívá Dodge and Burn a aplikuje se i v dnešním digitálním světě. Další fází úpravy byly retuše. Tentokrát ale hezky se štětečkem a barvou, a ne jedním kliknutím ve Photoshopu. Proč to tedy ale všichni dělají? Pro komplexní pohled na věc je nutné, abychom si nejdřív trochu představili lidské oko.

Předloha pro laboranta v temné komoře - čísla určují úpravu tonality (rozsah tónů od nejsvětlejších po nejtmavší a přechod mezi nimi ve fotografii) v daném úseku

LIDSKÉ OKO

Takové lidské oko je doslova optický zázrak. Jedinou čočkou je schopné zajistit naprosto perfektní obraz (vynecháváme-li z diskuse nemoci a genetické  vady) dosahující rozlišení přes 130 megapixelů, aniž by tím obětovalo kvalitu či ostrost. Mimo to taky precizně a rychle ostří, též má naprosto bezkonkurenční dynamický rozsah (Což je zjednodušeně řečeno rozdíl mezi nejtmavším a nejsvětlejším místem v dané scéně, laicky řečeno i přes to, že se podíváte z okna, jste stále schopni vnímat detaily v tmavším pokoji uvnitř. To fotoaparát příliš nezvládá a buďto obětujete světla a naexponujete dobře tmavá místa nebo naopak a stíny budou černé). Očima se na svět díváme z dvou úhlů naráz, tudíž jsme schopni aktivně vnímat prostor a to z velmi širokého úhlu záběru.

Lidský mozek následně nepřetržitě koriguje přicházející obrazové podněty a výsledkem je vždy perfektní vyvážení bílé.  Sám také nastavuje vhodnou expozici. Podstatnou roli ale hraje ještě jeden velmi důležitý faktor, a to jsou emoce. Člověk je schopný si obrazový vjem či předmět spojit s určitou emocí, ať už dobrou nebo špatnou, která zabarvuje a částečně upravuje jeho vnímání světa.

Shrnutí superschopností lidského oka :

  1. Rozlišení přes 130 megapixelů
  2. Velmi vysoký dynamický rozsah
  3. Široký úhel záběru
  4. Schopnost vnímat ostře pouze část obrazu a tím se na ní více soustředit
  5. Vnímání 3D prostoru
  6.  Spojení obrazu s určitou emocí

Podtrženo sečteno, už teď asi tak nějak sami tušíte, že objektiv tenhle boj předem prohrál. Co nám tedy zbývá? Správně. Dohnat lidské oko postprocessem.

CO TEDY DĚLAT?

Naším úkolem je nyní všechny zmíněné výhody oka co nejlépe vykompenzovat. Začněme rozlišením a úhlem záběru. Rozlišení zřejmě netřeba brát do podrobna, v dnešní době to není technické omezení, ale spíše otázka peněz. Decentní rozlišení mají dnes už i smartphony (o kvalitě výstupu ale radši nic říkat nebudu, záleží totiž taky ještě na velikosti snímače). Pokud se focení věnujete alespoň okrajově, úhel záběru vám také bude velmi známý. Zorný úhel objektivu ovlivňujeme tzv. ohniskem, které se udává v milimetrech. Z technické stránky je to vzdálenost mezi přední optickou soustavou objektivu a snímačem, jejich vzájemný poměr udává výsledný úhel. Výběr ohniska tvoří takové první kreativní rozhodnutí, které musí fotograf učinit.

Ohnisková vzdálenost (anglicky focal lenght) jednoduše (zdroj)

15mm

200 mm

Vezměme si kupříkladu takovýto extrém. Jedna fotka je panorama z 9 fotografií na výšku pořízené s 15 mm objektivem. Druhá je jedna fotka teleobjektivem pořízená na cca 200 mm. Jak můžete vidět, i přes to, že fotografovaná scéna je naprosto totožná, je pouze na fotografovi který 'výřez z reality' si zvolí. Obecně platí, že čím extrémnější ohnisko (širokoúhlé/teleobjektivy), tím větší pravděpodobnost je že fotografie zaujme. Neříkám, že s 50mm ohniskem nelze pořídít dobrou fotografii, jsou mnohem důležitější faktory, hlavně jde ale o to, že 50mm objektiv má velmi podobný úhel záběru jako lidské oko, tudíž fotky s ním produkované vypadají všedněji než například fotky pořízené teleobjektivem, který obraz zplošťuje mnohem více než jak jsme s našima očima zvyklí a tím fotografii ozvláštňuje

Máme tedy vybraný předmět, co budeme fotografovat, nastavený fotoaparát, vybrané ohnisko a cvakneme. Natěšení z té žhnoucí scenérie před námi. Slzy radosti se ale během chvilky vystřídají se slzami smutku, jelikož na displeji vyskočí něco takového:

Naprosto standartní situace – přepálená obloha a podexponovaný spodek. Na rozdíl od Vašeho oka, které vidí nádherný východ slunce společně s podzimní zamlženou krajinou Váš fotoaparát není tyto dvě věci schopen vidět naráz.

HDR MÝTUS

Tuto problematiku řeší buďto hdr programy, nebo ruční skládání expozic - nejdříve naexponujeme několik různě dlouhých expozic a ty následně spojíme v jednu a pomyslně tak zvětšíme dynamický rozsah fotoaparátu. HDR neznamená automaticky kýč, jak si to většina lidí v dnešní době myslí, ale High Dynamic range – Vysoký dynamický rozsah. Je zase jen a jen na autorovi, nakolik této možnosti využije a nakolik fotku zpracuje reálně. Já volím druhou metodu, a to ruční skládání, jelikož mi to dává mnohem větší flexibilitu a možnost úpravy. Taková práce je sice mnohem časově náročnější, ale zase přináší ovoce.

Základ je samozřejmě focení do formátu RAW - což jsou nezpracovaná data přímo ze snímače. Jsou tací, kteří fotí pouze do formátu jpg a fotografie nijak neupravují. Toto je bohužel jeden z dalších mýtu ve fotografii, jelikož v případě tohoto formátu fotku již upravil fotoaparát před uložením. Samotný fotoaparát má v sobě tzv. Picture control, který ovlivňuje ostrost, tonalitu a barevnost výsledné fotografie. Dokonce samotný způsob získávání obrazové informace se liší každým výrobcem, tudíž co fotoaparát, to trošku jiný barevný výstup. Toto je jeden z důvodů proč jpg fotografie zdánlivě vypadá v náhledu lépe než RAW - jpg si fotoaparát už upraví a nám ukáže 'hotový produkt' - zatímco RAW zůstává vybledlý dokud ho nezpracujeme my sami.

Ručně složené panorama s kompletním dynamickým rozsahem

A JEDEME DO CÍLE

Nyní tedy máme vyřešený dynamický rozsah a nic nám nebrání rozjet svého uměleckého ducha na plné obrátky. Je tu ale jedno velké ALE, na kterém pohoří drtivá většina fotografů, kteří zapomínají, že úprava má nadnést a vylepšit fotografii a ne jí potopit. Tato část je velmi problematická, jelikož se dá říct, že je vše subjektivní a úprava záleží na autorovi. Dnes ale popíšu pouze svůj postup.

Jak už jsem zmínil, úprava pro mě znamená vylepšení fotografie, zvýraznění její myšlenky nebo významu. Základem je pro mě technická reálie jako typ světla a daná barevnost, jednoduše řečeno neudělám zelenou oblohu a růžovou trávu. Základní úprava se vždy skládá z tonálních adjustací, zejména kontrast a již zmíněná technika Dodge and burn. Tím nejenže vrátím scéně dynamiku, jakou jsem vnímal vlastním zrakem, ale nasimuluji schopnost oka vnímat pouze část obrazu ostře a zbytek vypustit – skryji tak nepodstatné a rušící prvky na fotografii, například kamínek, trčící stéblo trávy apod.

Po tom, co je tonální stránka fotky hotová, řeším barevnost. Barva je jedna z věcí, která je neskutečně subjektivní záležitost. Já se ji na fotografii snažím podat tak, jak jsem ji vnímal při samotném focení, aniž bych tím klipoval určitý kanál nebo by to vypadalo příliš přebarvené (každý má tuto pomyslnou hranici někde jinde, nicméně to už vychází ze stylu každého fotografa). Někteří lidé při pohledu na podobné fotografie automaticky prohlásí, že to je montáž, přitom kdyby si přivstali a sami na ten kopec ráno vylezli, okamžitě by si uvědomili jak ‚surová‘ realita je na fotce zaznamenána.

Zkráceně, touto části dodáte fotce to nejdúležitější - emoce a šťávu.

Zde přikládám pár příkladů kde jsou body zmíněné výše aplikované v praxi:

beforeafter
beforeafter
beforeafter

NA ZÁVĚR

Jak můžete sami vidět, jde vždy pouze o zvýraznění již existujících prvků na fotografii. Základ je cit a pak už to jde samo. Výsledná práce mnohem lépe ukazuje scénu tak jak jsem jí vnímal já sám než nezpracovaný RAW.

Platí jednoduché a obecné pravidlo. Bez dobrého světla a kompozice v počítači dobrou fotografii prostě neuděláte. Cílem by mělo být vždy zvýraznění již existujících elementů a ne vytvoření jiných :-)

A teď hurá do galerie :-)

Zanechte mi tu Komentář