Moje první zkušenost s dobrovolnictvím Workaway v Irsku

část 1. - Louisburgh (1.3.-17.3.2024)

Asi jako někteří z vás, co čtete tento blog, jsem v hlavě roky nosil představu toho, že vycestuju. Mně se to konečně podařilo a proto jsem se rozhodl napsat upřímnou recenzi mojí zkušenosti s Workaway

Moje první farma. Kolem dokola byla nádherná příroda a spoustu kopců

Sice jsem díky krajinářské fotografii sem tam někam vycestoval, bylo to ale jen na pár dní a většinou s někým dalším. Navíc jsem měl nulové zkušenosti s manuální prací. A ať už to bylo dobře nebo ne, nikdy jsem nebyl na žádné brigádě :).

Jak tak ale utíkala léta, tak se můj sen stále držel někde v koutku hlavy. Zvědavost vyzkoušení si bydlení v cizí zemi byla silnější, než strach z neznáma. Navíc, potřeboval jsem zlepšit angličtinu. Chybělo mi sebevědomí a hlavně jsem chtěl mluvit plynuleji.
Jakožto svatební fotograf jsem navíc po několika sezónách cítil, že potřebuju na chvíli vypnout, odpočinout si a vyfotit si něco nového jen tak, pro sebe.

Ke konci roku 2023 jsem se tedy rozhodl, že to prostě udělám. Zablokoval jsem si 2,5 měsíce v Apple kalendáři a do poznámky jsem tam napsal ZAHRANIČÍ. 

Po celé farmě běhaly slepice, kachny a husy

První věc, kterou musím po předešlé zkušenosti doporučit, je začít hledat včas. Hostitele jsem začal hledat cca 14 dní před odletem. Poměrně rychle jsem zjistil, že drtivá většina měla kompletně plno.

Po neúspěšném týdnu na Worldpackers, kde se nenašlo jediné volné místo, jsem zrušil předplatné a koupil členství u Workaway, kde je profilů hostů mnohem více, i když nejsou tolik ověřené. 

Výhled na horu Croagh Patrick na východ slunce z kopce hned u farmy

Protože je Irsko v EU a mluví se v něm anglicky, rozhodl jsem se pro něj. Priority pro mě byly samostatný pokoj, alespoň částečně hrazená strava v rámci pobytu a přístup k přírodě a moři. Našel jsem asi 3 nejhezčí profily a těm jsem napsal upřímnou a taky velmi dlouhou zprávu. Jeden měl plno, ale ostatní dva se mi ozvali s pozitivní odpovědí a já jsem v duchu zajásal. 

Mými hostiteli byli farmáři Chris a Lynda

V aplikaci jsem si navíc zaškrtl profil online a zemi kam chci cestovat a zanedlouho mi začali psát zpětně i hostitelé. Prvnímu, co mi poslal nabídku, jsem se rozhodl odepsat hned. Sice jsem o jeho místu moc nevěděl, rozhodl jsem se ale, že místo plánování si zkusím trošku zariskovat a půjdu do toho, zněl totiž velmi sympaticky. Vše bylo dohodnuté, já byl sbalený a 1.3.2024 jsem vyrazil na cestu.

Výhled ze střešního okna
Rychlý autoportrét po příjezdu na pokoj

Let do Irska z Prahy byl příjemný až na několik hodin zpoždění kvůli počasí, na noc jsem tak musel zůstat v Dublinu. Ubytoval jsem se v hotelu nedaleko centra a ráno jsem ještě stihl krásnou procházku v místním parku a wrap s muffinem v kavárně. Už tehdy mě zarazilo, že zatímco já jsem měl na sobě tričko, mikinu a bundu, procházeli kolem mě velmi spoře oblečení lidé. Tu někdo proběhl v kraťasech a tričku, tu proběhla paní s krátkou sukní. Byla mi zima i za ně. Hold irové jsou trošku jiná nátura, říkal jsem si a tiše jsem záviděl. Pak jsem nasedl na vlak a jel přímo do města Westport. 

Carrowmore beach - nádherná a velká pláž, která byla od farmy asi 10 minut na kole
Carrowmore beach po západu slunce

Ve Westportu jsem se setkal s mojí první hostitelkou, Lyndou. S úsměvem mě přivítala, nasedli jsme do auta a jeli jsme. Kupodivu jsem jí rozuměl vše, očekával jsem totiž pověstný irský přízvuk, kterým všichni strašili. Ten se ale nekonal a my jsme si tak celou cestu povídali.

Dojeli jsme na první místo a kolem dokola byla nádherná krajina plná kopců a hor. Jednalo se o hobby farmu nedaleko obce Louisburgh. Odnesl jsem si věci do poměrně prostorného pokoje v podkroví a začal jsem prozkoumávat celý prostor.

Tehdy jsem to nevěděl, ale ten den jsem poprvé přišel do styku s faktem, že hygiena na farmách obecně nebývá úplně ta nejlepší. Nechci zacházet do detailů, ale už tenkrát jsem malinkato zvažoval, jestli se neotočit na značkách a jet jinam. Nakonec jsem se to rozhodl hecnout a přijmout jako důležitou životní zkušenost. 

Lynda připravuje jídlo v kuchyni během srazu se sousedy.

K večeru toho dne jsme si chvíli povídali, ale byla neděle a hostitelé chtěli mít spíš čas pro sebe než aby mě představili prostor. Prošel jsem si tedy celý areál farmy sám a šel brzo spát. V pokoji jsem bohužel nebyl sám a první noc jsem se hodně budil. Nade mnou a kolem mě byl zhruba každých 20 centimetrů jeden pavouk. S těmi jsem další den zatočil pomocí půjčeného luxu, který jsem pak preventivně nechal připravený po ruce po celý zbytek pobytu.

Ráno jsem se nasnídal a v 10 jsme poprvé začali s prací. Práce byla 5 hodin denně a v sobotu 3.

Za farmou se rozkládaly rozsáhlé bažiny, z kterých se těžila rašelina

Těšil jsem se, že si dám do těla a navíc se naučím s novými nástroji. Chris mi dal kolečko, vidle, a začal jsem přehazovat hnůj. Když jsem potřeboval poradit, ochotně mi pomohl, i když mu šlo očividně spíš o práci, než vytváření vztahu. Ve 13 hodin jsme společně zasedli na teplou polévku, která opravdu hodně bodla, za hodinku jsme se vrátili zpět do práce. Ke konci dne jsem byl naprosto zničený, ale šťastný, že jsem to zvládl.

Večer jsem vyběhl ven, abych vyfotil pár hvězd, a na horizontu bylo vidět zvláštní světlo. Protože tím směrem bylo moře, světelný smog nepřipadal v úvahu. Namířil jsem tím směrem foťák, bez spouště a s rozbitou kulovou hlavou jsem pořídil první snímek. Byla tam – polární záře. Tu noc byla velmi aktivní a já o tom vůbec nevěděl. Naprosto nadšený jsem tak vymyslel tu nejlepší kompozici, co se na místě dala udělat. Bylo to nádherné přivítání do nového života v Irsku.

Obecně počasí na celém místě vyšlo na jedničku. Zatímco díky internetu a od kamarádů jsem byl připraven na nekonečné lijáky a šedivo, po mém příjezdu bylo prakticky každý den sluníčko a sem tam přišla nějaké přeháňka. Na to, že byl březen, to byla naprostá paráda.

Polární záře

Následující dny probíhaly podobně. Každý den jsem kopal kořeny ostružin, které byly absolutně všude a vypěstoval jsem si k nim silnou nenávist, Převážel jsem kolečka s různými materiály, stříhal větve, uhlazoval beton a tak dál. Práce to byla manuálně hodně náročná, ale naučil jsem se pracovat se spoustou zahradních nástrojů, což jsem přesně potřeboval.

Kupodivu jsem měl i přes všechnu dřinu stále hodně energie a po velmi potřebné sprše jsem většinou vyrazil na nákupy, jídlo nebo focení. Bylo znát, že pauza od sezení za počítačem dělá svoje a každá buňka těla ten pohyb potřebovala. Navíc mi bylo půjčeno skvělé kolo a tak jsem se mohl pohodlně projet po okolí s větrem v zádech. 

Kamkoliv jsem zašel, tam jsem si mohl povídat naprosto s kýmkoliv. Lidé se na sebe usmívali a upřímně se o sebe zajímali. Jak jsem později zjistil, Louisburgh nebyla vyjímka a to stejné platí o celém Irsku.

Přenášení vířivky do díry, kterou jsem předchozí dny kopal. Bude z ní budoucí bazének pro kachny a husy

Jídlo bylo vynikající a Lynda navíc vzala v potaz mojí intoleranci laktózy a všechna jídla vařila bez ní. Snídani jsem si vařil sám, na oběd byl většinou toast, šunka s lehkou polévkou, což mě po náročné práci úplně nestačilo. Naštěstí jsem ale měl dostatek peněz na dokoupení všeho, co bylo potřeba a po nějakém tom přemlouvání jsem mohl plně využít i jejich kuchyň. Později odpoledne jsem si uvařil další jídlo a večeře zase vařila Lynda, ty byly moc dobré :).

Večer jsme vždy společně jedli u stolu a povídali si. Chris i Lynda mi aktivně pomáhali zlepšovat angličtinu, za což jsem byl hodně vděčný. Málokdo by si totiž dal tak záležet.

Pravidelně jsem chodil na nákupy do Westportu stopem, nebo autobusem. Bohužel od těchto hostitelů jsem nabídku na svezení s nimi nedostal, to mě trošku mrzelo. Po otázce kdy s nimi mohu jent na nákup mi pouze bylo sděleno, že se ptám moc brzo.

Pejsek Rocket mě pečlivě provázel po celou dobu na farmě

Během jednoho z nákupů ve Westportu jsem se v obchodě s potravinami dal do řeči s mladým prodavačem Lucasem. Ten si mě pamatoval už z minula a zeptal se, jak to jde na mojí farmě. Netrvalo to dlouho a po chvilce mě pozval na setkání s kamarády ještě ten večer. Společně jsme prošli místní podniky a kolem půlnoci jsme se pak složili na taxík a rozloučili jsme se. O pár dní později jsem si k němu ještě zašel zahrát šachy, protože shodou náhod bydlel zrovna v Louisburghu. Někdy prostě všechno vyjde tak, jak má :).

Doo Lough, známý svou temnou historií, hodinku na kole od farmy.

Po 14 dnech jsem se rozhodl, že bych rád navštívil další místo, a to dokonce o něco dřív, než jsem plánoval. V tomto mi hodně pomohl druhý hostitel Aidan, který mi umožnil dřívější příjezd a ještě mi věnoval skrze zprávy a hovor neskutečnou podporu. 

Necítil jsem velký zájem ani silné spojení s hostiteli a hygiena nebyla v dobrém stavu. Navíc načasování práce od 10 do 16 včetně práce v sobotu mi v podstatě znemožnilo cestovat kamkoliv mimo vesnici, protože tu nejezdilo tolik spojů a podniky brzo zavíraly.

Intuice mi říkala, že toto není to, kvůli čemu jsem chtěl cestovat. Měl jsem dojem, že tu nejde tolik o kulturní výměnu, jako spíš čistě o práci. A sice jsem posunul svoje hranice fyzické zdatnosti a naučil jsem se se spoustu nástroji, ale byl čas jít dál. 

Důležité bylo, že jsem byl vždy pozitivně naladěn a přijímal jsem vše, co se dělo. Pochopil jsem, že je to příležitost se naučit novým věcem, ať už jde o cokoliv. Nechtěl jsem se problémům otočit zády, ale hledal jsem vždy to nejlepší východisko tak, abych vše zvládl a i hostitelé byli spokojení. Nakonec právě ty nejnáročnější situace vytváří ty nejsilnější zážitky a prostor pro růst :).

Cestou do Westportu jsem se rozloučil s Lyndou, poděkoval za zkušenosti, upřímně zmínil to, s čím jsem úplně spokojený nebyl a vyrazil jsem na další farmu v Ennisu plný očekávání a nadějí, že se situace zlepší.

Carrowmore beach osvícená nočním měsícem