Z Ennisu jsem odjížděl s těžkým srdcem. Farmář Aidan nastavil laťku velmi vysoko a nezbývalo tak nic jiného než doufat, že další zážitky budou pokračovat v podobném duchu. Autobusem jsem vyrazil do města Cork a odtud zase přímo do Courtmacsherry. Čtete poslední část mojí zkušenosti s Workaway dobrovolnictvím
Courtmacsherry, tedy moje poslední místo, je přímořská vesnice ležící ve stejnojmenném zálivu. Na západě je obydlaná zóna, blíže na východ k pobřeží se ale krajina zvedá v krásné husté lesy, pastviny a pláže s útesy.
Celá vesnice je vlastně tvořená jednou dlouhou ulicí s pár ulicemi po stranách navíc, táhnoucí se podél pobřeží. Každý domek tu hraje svojí barvou a místo má tak jedinečnou atmosféru.
Už při příjezdu do vesnice jsem byl uchvácený okolní krajinou. Z celého místa vyzařoval obrovský klid, jako by se tu zastavil čas. Ve vzduchu bylo cítit moře, z pláže pravidelně šplouchaly vlnky jedna za druhou a sem tam zakřičel racek. Vystoupil jsem z autobusu a byl jsem zvědavý, kdo bude můj další hostitel.
Po chvíli se v dálce objevil starší pán s velmi milým úsměvem na tváři. Pokynul mi, abych ho následoval a začal mi představovat zdejší vesnici. Auto bohužel neměl, ale k jeho domu to naštěstí bylo necelých 10 minut pěšky. Cestou jsme se ještě stavili v místním Community obchodu, v kterém pracují pouze zdejší obyvatelé bez jakékoliv výplaty a funguje každý den od rána až do večera. Přišlo mi fascinující, jak semknutá musí být místní komunita, když zvládne udržet v provozu obchod založený jen na dobré vůli místních.
Přes mírný kopec jsme došli až ke dveřím Paddyho domu, vše zelo čistotou a omítka byla čerstvě natřená. Ostatně, jak mi následně Paddy sdělil, nastěhoval se sem teprve pár měsíců zpátky.
Stejně čisto bylo i uvnitř. Bylo poznat, že si Paddy dává záležet, aby bylo všechno uklizené, jak má. Ukázal mi můj pokoj, z kterého jsem měl velkou radost, protože byl krásně čistý, světlý a prostorný. Koupelnu jsme sdíleli a stejně tak i moderní kuchyň, i když Paddy moc nevařil a část výbavy tu ještě chyběla.
Paddy byl moc milý, povídal si a celým domem mě provedl. Ukázal mi taky jeho kola, jedno klasické, kterému nefungovaly brzdy, a elektrokolo, které bylo primárně jeho.
Další ráno jsem hned vyrazil na první procházku. Přešel jsem pláž a začalo stoupání do kopce, chvíli na to se přede mnou otevřel vstup do hustého lesa Woodpoint. Vpravo kvetly blatouchy a divoký česnek a na druhé straně prosvítala blankytně modrá obloha odrážející se v mořské vodě. Po chvíli chůze se ale les znovu otevřel a ukázal se výhled širý oceán. Přišel jsem si jak v nebi. Zelené kopce, vysoká tráva houpající se v jemném větříku, útesy, racci a slunce v očích. V tu chvíli se všechny starosti světa rozplynuly a já jsem divoce fotil na svůj mobil vše, co se dalo. Kdyby nebyla zima, tak už jsem dávno ve vodě.
V pondělí jsme šli poprvé pracovat (přijel jsem v pátek). Okolo dvanácti Paddy zavelel odchod z domu, sbalili jsme si svačinu a připravili kola. Já jsem byl bez helmy a bez brzd trosku skeptický, ale nedalo se nic dělat. Cestou na místo jsem tak brzdil výhradně podrážkami. Adrenalin jsem v tu chvíli měl rozhodně hodně vysoko :).
Dorazili jsme k místu zvanému The School Cross Junction. Byla to křižovatka cca 20 minut od domova, o kterou se Paddy společně s dalšími sousedy staral. Ze zanedbané, zarostlé a dost fádně vypadající křižovatky tak postupem času vyrostlo odpočinkové místo s lavičkami, stolky, květinami a krásným upraveným trávníkem včetně ostrůvku v křižovatce, který hrál barvami a zářil čistotou.
Já jsem dostal starou benzínovou sekačku a měl jsem se postarat o trávník. Paddy na nic nespěchal a nechal mě, abych vše dělal vlastním tempem. Výhodou bylo, že jsme oba byli perfekcionisti a tak jsem Paddyho vizi dobře rozuměl.
Když bylo vše hotovo, stavili jsme se ještě na nákup v Eurosparu, který Paddy částečně utratil. Částečně pouze proto, že jsem malinkato náročnější než ostatní a vařím velmi často. Díky tomu jsem ale Paddyho kuchyň rychle dovybavil o zeleninu, ovoce a různé koření!
Další dny probíhali v obdobném duchu, mimo School Cross jsme ale jezdili ještě na jedno místo – Bandon house. Jednalo se o obří pozemek se zahradou, lesem, kamennými zdmi a soukromým sídlem, ve kterém momentálně probíhala rekonstrukce. Místo vlastnila milá Suzanne, která se rozhodla pozemek koupit a celý ho proměnit v nádhernou udržovanou zahradu a velkou vilu, kde budou s manželem bydlet. Tady jsme s Padydym dělali klasické zahradnické práce – plení, mulčování, vykopávání kořenů, tvorba kompostu a jiné.
Paddy mě navíc poprosil, jestli bych pro Suzanne nevytvořil pár fotek z probíhající rekonstrukce na památku. Já jsem se tak na pár dní ulil z práce a mohl jsem dělat to, co mě naplňuje nejvíc :). Se Suzanne jsme si mezitím párkrát popovídali a já obdivoval její vzdělanost a pohled na svět. Měla velkou vizi a bylo jasné, že až bude místo dokončené, bude to nádhera. Navíc měla cítění pro ekologii a zdravý životní styl a ty vnášela do celé zahrady.
Večery jsem měl vždy volné a vždy jsem se snažil nakoupit a stihnout západ slunce. Začal jsem také promýšlet můj poslední velký plán – vyfocení mléčné dráhy u moře. Celé moje dobrodružství směřovalo k tomuto momentu a byl to taky důvod, proč jsem hledal hostitele nedaleko pobřeží.
Zbývalo najít vhodné místo a pak počkat na vhodnou noc bez měsíce – bohužel den co den byly noci zatažené bez jediné dírky v mracích. Navíc jsem měl do mého odjezdu jen pár dnů než začne svítit měsíc.
Nejlepší zpráva byla, že jsem mohl využívat Paddyho elektrokolo, a to mi hledání míst hodně ulehčilo. I u něj sice moc nefungovaly brzdy, ale už jsem si tak nějak zvykl. Při jízdě z kopce jsem vždycky obrousil milimetr z podrážek u bot, zatnul zuby a jel dál.
Projel jsem velký kus pobřeží na jih od Courtmacsherry a našel to nejlepší místo. Jednalo se malý poloostrov asi 40 minut kolem od vesnice. Na jeho začátku jsem nechal kolo a pak jsem ještě šel půlhodinku pěšky skrze pole. Na jeho konci se otevřel výhled na širé moře, byla to nádhera. A já jsem věděl, že místo na noční focení mám vymyšlené.
Zhruba týden po mém příjezdu mi Paddy oznámil, že by mohl přijet ještě jeden dobrovolník. Zpočátku jsem byl skeptický, ale když jsme se dohodli, že bude spát v jiném pokoji, souhlasil jsem. Byl jsem už na samotu trošku zvyklý a upřímně jsem se bál, že si nesedneme. Jak jsem se ale mýlil!
Jeden večer jsem z domu Suzanne odjel později, než Paddy, protože jsem ho fotil na západ slunce. Když jsem skončil, zabalil jsem techniku a vyjel na svém kole domů. Moje fyzička byla sice stále velmi chabá, ale všechno to šlapání navíc mě vůbec neunavovalo, spíš naopak mě to vždycky dobilo baterky.
Místo sezení za počítačem doma jsem teď každý den projížděl nádhernou krajinou z práce i do práce a kolem mě se střídal jeden výhled za druhým. Ve tváři jsem cítil přímořský vánek a v nohách novou sílu.
Když jsem se vrátil domů, Paddy už si u stolu připíjel s novým dobrovolníkem – Alexem. Alex přiletěl ze Španělska a hledal nové pracovní příležitosti a možnost se naučit dobře mluvit anglicky. Už od prvního pohledu to byl sympaťák, byl navíc zhruba stejně starý jako já. Ten večer jsme se všichni seznámili, Alex s Paddym si připili vínem a druhá postel z mého pokoje se přesunula ven. Paddyho byt nebyl na dva dobrovolníky úplně připravený, ale Alex se přizpůsobil a postupně si zvykl.
Od té doby jsme všechny zážitky sdíleli s Alexem spolu. I když jsme občas každý pracovali jinde, sdíleli jsme svoje poznatky a vzájemně se učili angličtinu. Když jsme jedno ráno před prací jeli na nákup do blízkého města, špatně jsme pochopili instrukce od místní a na zpáteční autobus jsme čekali na špatném místě. Samozřejmě nic nejelo a autobus nám ujel. Bohužel další jel až večer a s naloženými nákupními taškami to nebyla příliš příjemná situace.
Tady se ale ukázala pravá irská povaha. Když jsme začali prosit místní o pomoc a už jsme zvažovali taxi, objevil se jeden milý řidič autobusu pro seniory. Poradil nám a zkoušel zavolat i kolegům, jestli někdo nemá čas – nikdo to ale nebral. Bylo vidět, že ho situace mrzí, ale nemohl nic dělat. S Alexem jsme pak šli na správnou zastávku, abychom alespoň stáli na správném místě, a rozhodli se, co dál. Já jsem se na chvíli odpojil a šel ještě hledat toaletu v nějaké restauraci.
Cestou jsem úplnou náhodou ve městě narazil na stejného řidiče, co zkoušel obvolat kolegy. Ten zabrzdil, otevřel dvěře a zakřičel ,,I’ll take you, go to the bus stop and wait there!“ Já jsem rázem zapomněl na fyzické potřeby a běžel jsem zpět sdělit Alexovi tu velkou novinku.
O deset minut později už jsme seděli v autobuse s dalšími pár seniory a povídali si s řidičem. Ten nás zavezl úplně mimo jeho trasu až do Courtmacsherry, samozřejmě jsme mu tam nechali pár euro, i když je nechtěl. Oba jsme byli neskutečně vděční a vlastně jsme nechápali, jak může být někdo tak obětavý pro druhé.
Ke konci měsíce mě přiletěla navštívit moje přítelkyně Anička. S Paddym jsme byli dohodnutí, že si budu moc vzít týden volno, ale všechno jídlo si budu hradit sám. S Aničkou jsme se dojatě potkali v Corku a první noc jsme v něm ještě přespali. Viděli jsme se naživo poprvé od doby, co jsem odlětěl do Irska. Následující týden jsem měl nasazené růžové brýle – chodili jsme na procházky, vařili skvělá jídla a užívali si života, kde neexistují povinnosti.
Mimo jiné jsme si i vyzkoušeli stopovat v místě, kde nejezdila skoro žádná auta, abychom nakoupili potraviny a Aničce její oblíbený Red velvet muffin v den, kdy autobus do vzdáleného města nejezdil. Trvalo to přes půl hodinu, ale pak nám zastavil starý Volkswagen T1. Řídil ho starší pár s buldokem a kvůli nám dokonce přeskládali interiér, abychom se tam vešli. Svezli nás až k obchodu a my jsme měli radost, že to vyšlo.
V obchodu na nás čekalo ještě jedno překvapení – všechny muffiny byly vyprodané, až na jeden poslední, a to právě Red velvet. Vítězoslavně jsme ho vzali do ruky a věděli jsme, že se trip vyplatil. S nákupními taškami jsme pak ostříleně stopovali i na cestu zpět.
Týden utekl jako voda a zrovna na den, kdy měla Anička odjet, se ukázalo v předpovědi, že by mohlo být polojasno. Mraků pořád vykreslovali hodně, ale byl to doslova poslední den, kdy se dalo fotit bez měsíce a další dny mělo být zase zataženo. Hold Irsko. A tak jsem večer sbalil techniku, nějakou tu svačinu a na kole jsem vyrazil směrem k poloostrovu. Během jízdy ještě byly mraky, ale postupně se obloha čistila a ve mně narůstal adrenalin – věděl jsem, že to bude stát za to. Na místo jsem prakticky doběhl a vrhnul jsem se na focení.
Nafotil jsem malé panorama a pár záběrů před svítáním, měl jsem asi jen 90 minut čisté tmy. Ráno jsem sbalil techniku, došel zpátky ke kolu, už tedy trošku dezorientovaně, a vyrazil jsem zpět k Aničce. Z posledních sil jsem jí vyprovodil na autobus, štastně jsme se rozloučili, a šel jsem spát. Měl jsem radost, že jsem si mohl splnit svůj největší plán a nvíc v poslední den, co to bylo možné. Další den už mělo být zataženo a mléčnou dráhu by rušil svit měsíce.
Po odjezdu Aničky se vše vrátilo do starých kolejí a já jsem znovu začal pracovat a fotit. Tentokrát ale pro Paddyho, který mě poprosil, jestli bych mu neudělal fotografie před a po jeho hotové křižovatky School Cross.
10.5. Večer jsme byli společně u stolu a povídali si a já jsem náhodně otevřel aplikaci s předpovědí polární záře. Všechno bylo červené – bouře G5, tedy nejsilnější polární záře za poslední dekády. Zpanikařil jsem a vyšel jsem ven – bylo úplně zataženo, ale přes mraky prosvítala slabá červená, která byla vidět i na mobilu. Okamžitě jsem se sbalil a vyrazil na msíto u moře, kde jsem chtěl počkat na alespoň malou díru v mracích.
Čekal jsem celou noc, ale bohužel žádná nepřišla a jediná indicie, že se nade mnou odehrává silná polární bouře, byl všudypřitomný nádech fialové a červené v krajině. Čekal jsem na zemi několik hodin a když mělo začít svítat, vzdal jsem to a jel jsen domů. Alespoň jsem věděl, že jsem udělal to nejlepší.
Naštěstí u pláže nebyl signál, protože na internetu už kolovaly stovky fotek polární záře z Česka, kde bylo tou dobou prakticky úplně jasno.
Po fiasku s polární září mi chvíli trvalo, než jsem se dal dohromady, přecejenom toho byl plný internet a já jsem jako malý kluk začal fotografování právě astrofotografií. Zároveň jsem cítil, že se moje dobrodružství blížilo ke konci.
Měl jsem pocit, jako by to bylo včera, co jsem vkročil do letadla. Letělo to tak rychle! Kdybych se nerozhodl jet do zahraničí, všechno by bylo jako dřív. Byl jsem vděčný sám sobě za to, že jsem se překonal a opravdu do toho šel.
Poslední den jsme se s Alexem rozhodli, že si skočíme zaplavat do moře, oba jsme v něm ještě nebyli ani jednou a chtěli jsme si trošku zvednout sebevědomí a otužit se. Večer nás pak Paddy pozval do místní restaurace hned u vody, kde jsme si udělali i společnou fotku. Svítilo sluníčko a všichni jsme měli dobrou náladu.
Ráno jsem se se všemi rozloučil a vyrazil na cestu domů. Měl jsem na krajíčku. Abych se přiznal, moc se mi nestýskalo domů, ale to asi proto, že to bylo hodně krátké a necelé tři měsíce prostě utekly jako voda. Věděl jsem, že všechny tyhle zážitky by se nikdy nestaly, kdybych se poddal strachu z neznáma.
Můj příběh o dobrovolničení tady pomalu končí, ale jestli bych mohl dát jedinou radu vám, co jste to dočetli až do konce, tak to bude tato 🙂
Zásadní změna v životě možná čeká za rohem a jediné, co je potřeba, je vkročit do neznáma a nečekat na ideální příležitost, která taky nemusí vůbec přijít. Jedno malé spotánní rozhodnutí vás tak může dovést tam, kam jste se nedostali za roky plánování.
