Po poměrně krátké zastávce v Louisburghu jsem plný očekávání jsem autobusem cestoval do města Galway, a následně přímo do města Ennis. Tam si mě převzal můj druhý host Aidan, sympatický farmář s úsměvem ve tváři a začalo tak nové dobrodružství. Čtete druhou část mojí upřímné zkušenosti s Workaway dobrovolnictvím
Jeli jsme 15 minut autem, zabočili jsme na příjezdovou cestu a když jsme projížděli kolem jednoho rozbořeného stavení, najednou auto přibrzdilo. ‘’Tak tady je moje farma, líbí?’’ Zavtipkoval Aidan. Já jsem to vzal vážně a už jsem začal hledat v hlavě pozitiva oproti původnímu místu, byť, přiznávám, mírně vyděšen. Aidan to vycítil a hned mě začal ujistovat, že si dělá srandu. Věděl totiž vše o mé předchozí farmě, kde nebyla hygiena úplně v pořádku.
Jeli jsme dál, cestu lemoval elegantní a čistý dřevěný plot, po levé straně bylo zelené údolí s protékající řekou. Dojeli jsme až na konec cesty a přede mnou se otevřela zcela jinak vypadající farma, než na co jsem byl zvyklý z Louisburghu. Čistota, řád, světlá paleta barev, upravený trávník, nestačil jsem se divit. Působilo to jako v ráji. Od té chvíle jsem věděl, že to už bude jenom lepší.
Aidan mě zavedl do mého pokoje, což, jak jsem později zjistil, bylo v podstatě soukromé křídlo s vlastní kuchyní, krbem, obývákem, koupelnou i ložnicí v horním patře. Byl to splněný sen. Vybalil jsem si věci a těšil jsem se na další den.
Jedinou věc, kterou mělo toto místo společné s předchozí farmou, byli pavouci, a že jich bylo opravdu hodně. Zkušeně jsem si ale vypůjčil lux a nějaké prostředky na čištění a celé místo jsem během následujících pár dnů vypucoval. Jak už jsem zjistil, hold to tak už na farmách chodí a pavouci jsou něco, s čím je nutné počítat. Každý se tu musí zařídit podle sebe. Já jsem s pavouky a prachem spát nehodlal a rád jsem s nimi zatočil, byť přiznávám, na čisotu potrpím.
První noc byla, jak už to tak bývá, poměrně krušná. Uprostřed noci se najednou rozeznělo z kravína hlasité bučení, které trvalo téměř celou noc. Ráno mě Aidan ujistil, že je to velká vyjímka a stává se to párkrát za rok. Zároveň jsem se naučil, jak je důležité, aby měly krávy večer dostatek sena :).
Další ráno mě Aidan uvedl do pracovního režimu. Ráno jsme si oba udělali snídani, on ovesnou kaši a já ovesné palačinky, které oba děláme prakticky každý den. Narozdíl od posledního místa, kde mi bylo do hlavy vštěpováno, že musím makat co nejvíc zvládnu, a mluvit můžu jedině, když pracuji, jsem byl vyveden z míry, když mi Aidan vysvětlil, že mojí pomoc hodně ocení, ale můžu to udělat jakkoliv rychle nebo pomalu jak budu potřebovat. Nikam nespěchal a dal mi všechen čas světa, abych si na všechno zvykl a naučil se, co jak funguje.
Práce byla relativně jednoduchá, jednalo se o krmení zvířat – nosil jsem každé ráno a večer vodu a seno ovcím, krávám a kozám. Bylo zrovna období rození jehňat, takže měl Aidan plné ruce práce a mojí pomoc opravdu potřeboval. Každých pár hodin se narodilo nějaké jehně a Aidan vždy musel být u toho. Sem tam jsme také společně naháněli ovce a přemísťovali je z pastvy do ovčína. I tak ale požadoval mnohem méně, než jsem očekával, a vždy tak zbyla většina dne volná. Pro spoustu lidí by to asi byl signál k cestování po okolí, já jsem ale čas využil na fotografování pro sebe a povídání s Aidanem. Dal jsem si za cíl alespoň částečně zdokumentovat život na této farmě a Aidanovi to pak darovat v podobě malé fotoknihy.
Narozdíl od prvního místa, kde jsem čekal na příslušné povely, ode mě Aidan vyžadoval samostatnost a vlastní pravidelný režim, což na začátku vedlo k mírné nedorozumění. Aidan si moje vyčkávání na rozkazy vyložil jako nechuť pracovat, což je plně pochopitelné, protože jsme byli oba zvyklí na jiný režim. Naštěstí jsme se ale přes to přenesli rychle dál a vše jsme si společně ujasnili. Toto byla skvělá lekce, jak důležité je se bavit s druhými upřímně o tom, jak se cítíme. A stejně tak je důležité říct ostatním, co od nich očekáváme a nečekat, že na to přijdou sami. Jen tak může vzniknout zdravé prostředí pro soužití dvou lidí. Krmení zvířat pro mě byla zábava a skvělé odreagování, vypnul jsem u toho hlavu a navíc jsem z toho měl ještě pocit dobře odvedené práce. Navíc jsem vstával hodně brzo ještě před východem slunce, takže mě u toho hřály první sluneční paprsky.
Východy slunce tu byly nádherné a často se na obloze objevovaly silné duhy. Pokaždé, co byla bouřka na obzoru, jsem tak byl ve střehu a připravený s foťákem. Ještě Chris z Louisburghu mě naučil irské přísloví ‚If you don’t like the weather, wait a minute‘ a toto místo mu dalo za pravdu. Sluníčko se střídalo s těžkými lijáky a po obloze se honily naducané mraky.
Farma byla moderní, čistá a uhlazená. Aidan měl velké množství krav koz, ovcí a tři koně. Většina zvířat ale bohužel nesměla ven, a to kvůli nekončícím přívalům deštů za poslední rok, které kompletně rozmáčely celé pastviny. Ve vzduchu už byla cítit jemná nervozita z neustálého stání na místě. Naštěstí ke konci měsíce vysvitlo slunce a vše se začalo obracet k lepšímu.
Největší nadšení bylo, když došlo na jídlo. Rád si vařím a po lehkém šoku na prvním místě, kde jsem se musel ptát, jestli si něco mohu vytáhnout z ledničky, mě Aidan znovu překvapil, když mi oznámil, že veškeré potraviny bude hradit on, navíc jsme jezdili do města skoro každý druhý den. Já jsem na oplátku Aidanovi často vařil a uklízel kuchyň, protože je to něco, co mě opravdu baví. Často jsme tak jedli společně pak si ještě dlouho povídali o všem možném i nemožném a sdíleli jsme svoje pohledy na svět. Můj mozek tak trénoval angličtinu jak nikdy předtím. Sice jsme měli velmi rozdílné pohledy na svět a ve spoustu věcech jsme se rozešli, ale o to to byly zajímavější konverzace!
První týden o víkendu se všechno ale trošku zamotalo. Jel jsem navštívit na den město Galway. Navštívil jsem tam 2 stánky s jídlem a jedno bistro, místní muzeum a výstavu fotografií. Pak jsem kolem pláže šel zpět, zacvičil si na hrazdě a šel zpět na autobus. Večer mi začalo být špatně a ráno už jsem s jistotou věděl, že jsem se otrávil jídlem. Následujících 14 dní byly ve znamení časté návštěvy toalety. Naštěstí ke konci druhého týdne a po horlivém nákupu snad všech potravin, které prý podle internetu pomohou s otravou jídlem, se to konečně začalo zlepšovat. Aidan mě umožnil odpočívat a pracovat jen tak, jak jsem byl schopný, i když to pro něj bylo mnohem náročnější.
Další z mnoha skvělých změn bylo seznámení se s přáteli a rodinou Aidana. Během měsíce jsme se nekolikrát setkali s jeho rodinou jeho bratra, dokonce jsme byl pozvaný i na společnou oslavu narozenin. Aidana navíc prakticky každý den někdo navštěvoval, ať už soused, někdo z rodiny nebo kamarád. Nejzajímavější bylo, že se k němu vracelo i spoustu dobrovolníků z workaway a se spoustu z nich udržoval kontakt. Věřím, že to mluví samo za sebe o tom, jaký Aidan je jako člověk.
Když jsem se dal dohromady, pustil jsem se hned do nového projektu, a to vyčištění Aidanovy chaty na pronájem kvůli focení. Chata byla zhruba 5 minut autem od farmy, schovaná mezi poli. Aidan jí společně s rodinou a přáteli postavil z naprostých ruin a nyní je to místo, které na člověka dýchne atmosférou. Čištění zabralo asi 4 dny, ale nakonec byla celá chata vypucovaná. Následujících pár dní jsem pak fotil prostory na Aidanův profil na vrbo a nature house.
Po dofocení chaty se začal blížit konec výletu. Odchod z tohoto místa byl mnohem smutnější. Věděl jsem, že to znamená, že už jsem za půlkou mého dobrodružství, a zároveň, že moje standarty jsou teď posunuté do nebeských výšin. Aidan byl jeden z mála hostů, který mi ukázal ducha workaway. Byl trpělivý, tolerantní, rád si povídal, často vtipkoval a ukázal mě všem svým přátelům. Sám svoje zvířata i farmu velmi miloval. A já jsem mu za to všechno byl hodně vděčný. Navíc bylo místo doslova oáza klidu a moc rád jsem tam trávil čas.
Opouštět tohle místo bylo jako probuzení se z pěkného snu, a já jsem doufal, že se sem ještě někdy vrátím. S Aidanem jsme se rozloučili, oba jsme byli velmi smutní, a já jsem byl vypuštěn na autobusové stanici v Ennisu.
Opouštět tohle místo bylo jako probuzení se z pěkného snu, a já jsem doufal, že se sem ještě někdy vrátím. S Aidanem jsme se rozloučili, oba jsme byli velmi smutní, a já jsem byl vypuštěn na autobusové stanici v Ennisu.
Opouštět tohle místo bylo jako probuzení se z pěkného snu, a já jsem doufal, že se sem ještě někdy vrátím. S Aidanem jsme se rozloučili, oba jsme byli velmi smutní, a já jsem byl vypuštěn na autobusové stanici v Ennisu.
Opouštět tohle místo bylo jako probuzení se z pěkného snu, a já jsem doufal, že se sem ještě někdy vrátím. S Aidanem jsme se rozloučili, oba jsme byli velmi smutní, a já jsem byl vypuštěn na autobusové stanici v Ennisu.
Opouštět tohle místo bylo jako probuzení se z pěkného snu, a já jsem doufal, že se sem ještě někdy vrátím. S Aidanem jsme se rozloučili, oba jsme byli velmi smutní, a já jsem byl vypuštěn na autobusové stanici v Ennisu.
Opouštět tohle místo bylo jako probuzení se z pěkného snu, a já jsem doufal, že se sem ještě někdy vrátím. S Aidanem jsme se rozloučili, oba jsme byli velmi smutní, a já jsem byl vypuštěn na autobusové stanici v Ennisu.
Opouštět tohle místo bylo jako probuzení se z pěkného snu, a já jsem doufal, že se sem ještě někdy vrátím. S Aidanem jsme se rozloučili, oba jsme byli velmi smutní, a já jsem byl vypuštěn na autobusové stanici v Ennisu.
Opouštět tohle místo bylo jako probuzení se z pěkného snu, a já jsem doufal, že se sem ještě někdy vrátím. S Aidanem jsme se rozloučili, oba jsme byli velmi smutní, a já jsem byl vypuštěn na autobusové stanici v Ennisu.
