Po poměrně krátké zastávce v Louisburghu jsem plný očekávání cestoval autobusem přes Galway přímo do města Ennis, kde si mě převzal můj druhý host Aidan, sympatický farmář s úsměvem ve tváři. Čtete druhou část mojí upřímné zkušenosti s Workaway membership dobrovolnictvím
Jeli jsme tak 15 minut autem, zabočili jsme na příjezdovou cestu a když jsme projížděli kolem jednoho rozbořeného stavení, najednou auto přibrzdilo. ,,Tak tady je moje farma, líbí?’’ zavtipkoval Aidan. Já jsem to vzal vážně a už jsem začal hledat v hlavě pozitiva oproti původnímu místu, byť, přiznávám, mírně vyděšený. Aidan to vycítil a hned mě začal ujišťovat, že si dělá srandu. Věděl totiž vše o mé předchozí farmě, kde nebyla hygiena úplně v pořádku.
Jeli jsme dál a po chvíli začal cestu lemovat elegantní a čistý dřevěný plot, po jehož levé straně bylo zelené údolí s protékající řekou. Dojeli jsme až na konec cesty a přede mnou se otevřela zcela jinak vypadající farma, než na co jsem byl zvyklý z Louisburghu. Čistota, řád, světlá paleta barev, upravený trávník, nestačil jsem se divit. Působilo to jako v ráji. Od té chvíle jsem věděl, že to už bude jenom lepší.
Aidan mě zavedl do mého pokoje, což, jak jsem později zjistil, bylo v podstatě soukromé křídlo s vlastní kuchyní, krbem, obývákem, koupelnou a ložnicí v horním patře. Byl to splněný sen. Vybalil jsem si věci a těšil jsem se na další den.
Jedinou věc, kterou mělo toto místo společné s předchozí farmou, byli pavouci, a že jich bylo opravdu hodně. Zkušeně jsem si ale vypůjčil lux a nějaké prostředky na čištění a celé místo jsem během následujících pár dnů vypucoval. Jak už jsem pochopil, hold to tak už na farmách chodí a pavouci jsou něco, s čím je nutné počítat. Každý se tu musí zařídit podle sebe.
TIP: Nečekej, že všechno bude podle tvých představ hned. Na farmě se často setkáš s různými překvapeními, ať už se jedná o pavouky, nebo něco jiného. Buď na to připravený a neztrácej hlavu! A pokud se ti tvůj pokoj nezdá dostatečně uklizený, není nic jednoduššího, než ho pak o víkendu doklidit, aby si se v něm cítil dobře :).
První noc byla, jak už to tak bývá, poměrně krušná. Uprostřed noci se najednou rozeznělo z kravína hlasité bučení, které trvalo téměř celou noc. Ráno mě Aidan ujistil, že je to velká vyjímka a stává se to párkrát za rok. Také jsem se dozvěděl, že když dostanou krávy dostatek sena na večer, budou spát a nebude žádný „noční koncert“.
Další ráno mě Aidan uvedl do pracovního režimu. Oba jsme si udělali snídani, on ovesnou kaši a já ovesné palačinky, které oba děláme prakticky každý den. Narozdíl od posledního místa, kde mi bylo do hlavy vštěpováno, že musím makat co nejvíc zvládnu, a mluvit můžu jedině, když pracuji, jsem byl vyveden z míry, když mi Aidan vysvětlil, že mojí pomoc hodně ocení, ale vše můžu dělat svým tempem. Nikam nespěchal a dal mi všechen čas světa, abych si zvykl na nové prostředí a naučil se, co jak funguje.
Práce byla relativně jednoduchá, jednalo se o krmení zvířat – nosil jsem každé ráno a večer vodu a seno ovcím, krávám a kozám. Bylo zrovna období březosti, takže měl Aidan plné ruce práce a mojí pomoc opravdu potřeboval. Každých pár hodin se narodilo nějaké jehně a Aidan vždy musel být u toho. Sem tam jsme také společně naháněli ovce a přemísťovali je z pastvy do ovčína.
I tak ale požadoval mnohem méně, než jsem očekával, a vždy tak zbyla většina dne volná. Pro spoustu lidí by to asi byl zelený signál k cestování po okolí, já jsem ale čas využil na fotografování pro sebe a povídání s Aidanem. Dal jsem si za cíl alespoň částečně zdokumentovat život na této farmě a Aidanovi to pak darovat v podobě malé fotoknihy.
TIP: Zkus jakkoliv přispět něčím svým mimo běžnou práci. Dobrovolnice, co tu byla přede mnou, se věnovala umění a namalovala Aidanovy na zeď velký obraz kovboje. Jasně, to je trošku jiný level, ale můžeš zkusit i něco menšího. Já jsem pro Aidana zdokumentoval život na farmě a následně mu pak fotky daroval v podobě malé fotoknihy na památku :). Nic z toho není povinnost, ale hostiteli to určitě udělá radost. A pokud plánuješ víc takových cest v budoucnu, určitě to vykouzlí i pěknou recenzi na profilu!
Narozdíl od prvního místa, kde jsem čekal na příslušné povely, ode mě Aidan vyžadoval samostatnost a vlastní pravidelný režim, což na začátku vedlo k mírné nedorozumění. Aidan si moje vyčkávání na rozkazy vyložil jako nechuť pracovat, což je plně pochopitelné, protože jsme byli oba zvyklí na jiný režim. Naštěstí jsme se ale přes to přenesli rychle dál a vše jsme si společně ujasnili.
TIP: Toto byla skvělá lekce, jak důležité je se bavit s druhými upřímně o tom, jak se cítíme. A stejně tak je důležité říct ostatním, co od nich očekáváme a nečekat, že na to přijdou sami. Jen tak může vzniknout zdravé prostředí pro společné soužití. Zdravá komunikace je hlavním klíčem k (nejen) úspěšnému dobrovolnickému pobytu!
Krmení zvířat pro mě byla zábava a skvělé odreagování, vypnul jsem u toho hlavu a navíc jsem měl pocit dobře odvedené práce. Vstával jsem hodně brzo ještě před východem slunce, takže mě u práce vždy hřály první sluneční paprsky.
Východy slunce tu byly nádherné a často se na obloze objevovaly silné duhy. Pokaždé, co byla bouřka na obzoru, jsem tak byl ve střehu a připravený s foťákem. Ještě Chris z Louisburghu mě naučil irské přísloví ‚If you don’t like the weather, wait a minute‘ a toto místo mu dalo za pravdu. Sluníčko se střídalo s těžkými lijáky a po obloze se honily naducané mraky.
TIP: V Irsku nikdy nevíš, co vás čeká – hlavně když jde o počasí. Nezapomeň na deštník!
Farma byla moderní, čistá a uhlazená. Aidan měl velké množství krav koz, ovcí a tři koně. Většina zvířat ale bohužel nesměla ven, a to kvůli nekončícím přívalům deště za poslední rok, které kompletně rozmáčely celé pastviny. Ve vzduchu už byla cítit jemná nervozita z neustálého stání na místě. Naštěstí ke konci měsíce vysvitlo slunce a vše se začalo obracet k lepšímu.
Jedno z největších nadšení bylo, když došlo na jídlo. Aidan mi oznámil, že (narozdíl od předchozího místa) mohu sníst, na cokoliv budu mít chuť a že veškeré potraviny bude hradit on. Navíc jsme jezdili do města skoro každý druhý den. Já jsem na oplátku Aidanovi často vařil a uklízel kuchyň, protože je to něco, co mě opravdu baví.
Často jsme tak jedli společně pak si ještě dlouho povídali o všem možném i nemožném a sdíleli jsme svoje pohledy na svět. Můj mozek tak trénoval angličtinu jak nikdy předtím. Sice jsme měli velmi rozdílné pohledy na svět a ve spoustu věcech jsme se rozešli, ale o to to byly zajímavější konverzace!
TIP: Při dobrovolničení v zahraničí je většinou zajištěné i jídlo, ale neboj se nabídnout pomoc s přípravou. Je to skvělý způsob, jak se seznámit a zároveň projevit vděk za pohostinnost.
První týden o víkendu se všechno ale trošku zamotalo. Jel jsem navštívit na den město Galway. Navštívil jsem tam 2 stánky s jídlem a jedno bistro, místní muzeum a výstavu fotografií. Pak jsem kolem pláže šel zpět, zacvičil si na hrazdě a šel zpět na autobus. Večer mi začalo být špatně a ráno už jsem s jistotou věděl, že jsem se otrávil jídlem.
Následujících 14 dní byly ve znamení spánku a toalety. Naštěstí se to ke konci druhého týdne a po horlivém nákupu snad všech potravin, které podle internetu pomohou s otravou, konečně začalo zlepšovat. Aidan mě umožnil odpočívat a pracovat jen tak, jak jsem byl schopný, i když to pro něj bylo mnohem náročnější. Za to jsem mu byl hodně vděčný.
TIP: Při cestování a práci na farmě je důležité dbát na zdraví. Vždy měj s sebou základní léky a věnuj pozornost kvalitě jídla. Já jsem tuto stránku věci podcenil a musel jsem pak vše složitě shánět v moment, kdy to bylo potřeba.
Další z mnoha skvělých změn oproti prvnímu místu bylo seznámení se s přáteli a rodinou Aidana. Během měsíce jsme se několikrát setkali s rodinou jeho bratra, dokonce jsem byl pozvaný i na společnou oslavu narozenin. Aidana navíc prakticky každý den někdo navštěvoval, ať už soused, někdo z rodiny nebo kamarád. Nejzajímavější bylo, že se k němu vracelo i spoustu dobrovolníků z Workaway a se spoustou z nich udržoval kontakt. Věřím, že to mluví samo za sebe o tom, jaký Aidan je jako člověk.
Když jsem se dal po otravě dohromady, pustil jsem se hned do nového projektu, a to vyčištění Aidanovy chaty. Ta byla zhruba 5 minut autem od farmy, schovaná mezi poli. Aidan jí společně s rodinou a přáteli postavil z naprostých ruin a nyní je to místo, které na člověka dýchne atmosférou. Čištění zabralo pár dní, ale nakonec byla celá chata vypucovaná. Následující dny jsem pak fotil prostory na Aidanův profil na vrbo a nature house.
Po dofocení chaty se začal blížit konec výletu. Odchod z tohoto místa byl mnohem smutnější. Věděl jsem, že můj standard je teď posunutý do nebeských výšin. Aidan byl jeden z mála hostitelů, který mi ukázal pravého ducha workaway. Byl trpělivý, tolerantní, rád si povídal, často vtipkoval a představil mě všem svým přátelům a rodině. Sám svoje zvířata i farmu velmi miloval. A já jsem mu za to všechno byl hodně vděčný. Navíc bylo místo doslova oázou klidu a moc rád jsem tam trávil čas.
Doufal jsem, že se sem ještě někdy vrátím. S Aidanem jsme se rozloučili, oba jsme byli velmi smutní, a já jsem byl vypuštěn na autobusové stanici v Ennisu se svým obřím kufrem a fotobatohem, odkud jsem vyrazil na další místo v Courtmacsherry
